Za svou hloupost jsem zaplatila tu nejvyšší daň

Od šestnácti let jsem se věnovala modelingu. Byl to vždycky můj sen. V té době jsem studovala střední školu a poté následovala vysoká, vše se dalo krásně skloubit.

Docela se mi dařilo, návrhářům se zalíbil můj obličej natolik, že jsem dostávala zakázky i v zahraničí, především v Itálii.

V pětadvaceti letech jsem jich měla už tolik, že jsem se po dokončení studia věnovala modelingu naplno,“ vypráví osmadvacetiletá Klára.

Noc plná vášně
„V té době jsem měla přítele. Náš vztah byl sice na dálku, ale každý měsíc jsem se snažila přijet domů na víkend. Takhle nám to vydrželo zhruba rok. Když jsem byla pracovně v Paříži, přišla mi SMS s textem: ,,Klárko, je mi to líto, ale takhle už dál nemůžu, odstěhoval jsem se, sbohem!“ to mi vyrazilo dech.

Volala jsem mu několikrát denně, psala SMS a pokaždé bez úspěchu. Sebrala jsem se a letěla domů. Byt byl prázdný, nezůstalo tam po něm vůbec nic. Nevěděla jsem, co mám dělat. Jeho kamarádi mi řekli, že odletěl pracovat do Anglie, kde chce začít nový život beze mě, že už mě nemiluje. Měla jsem co dělat, abych se nezhroutila.

Byl to můj první vážný vztah a já si už v duchu plánovala svatbu. Už mě doma nic nedrželo, tak jsem se do Paříže přestěhovala natrvalo. Dříve jsem nikam nechodila, večírky, na které mě zvaly kamarádky, mě nezajímaly. Ale teď jsem si řekla, že to bude to nejlepší na odreagování. Člověk přece nemá být po rozchodu sám.

Jenže jsem to začala přehánět. Měly jsme VIP pozvánky na různé party a jednou jsme vyrazily i na takovou, která připomínala spíš seznamovací akci bohatých mužů a mladých modelek. Chtělo se mi odejít, neměla jsem na muže tohoto typu náladu. Ale cestou z klubu mě chytil za ruku jeden velmi elegantní postarší pán.

Líbil se mi, tak jsem zůstala. Povídali jsme si a pili víno. Víc už si z toho večera nepamatuji. Ráno jsem se probudila v krásném apartmá, ale sama. Nikde nikdo. Jen na polštáři ležel vzkaz a vedle rudá růže. Dotyčný v něm děkoval za nádhernou noc. Všude kolem bylo poházené moje oblečení a já si začala matně vzpomínat na detaily předešlé noci. Bohužel to, jestli jsme použili kondom, si nevybavuji. Řekla jsem si, že se to prostě stalo, bavila jsem se a dál užívala svobody.

Hrůzná diagnóza
Za dva měsíce jsem onemocněla. ,,Zase ta chřipka,“ říkala jsem si. Brala jsem klasické dostupné léky a po týdnu jsem byla opět fit. Jenže jak jsem najela na svůj hektický a náročný život, chřipka se po dvou týdnech vrátila. Bylo mi stále hůř a hůř. Musela jsem odjet zpět do České republiky a zajít za svou doktorkou.

Ta mi předepsala antibiotika, vitaminy a klid, žádné zatížení organismu. Poctivě jsem se léčila, ale léky absolutně nepomáhaly. Musela jsem jít na krevní testy a byly mi doporučeny i testy na HIV. To mi přišlo naprosto zbytečné, měla jsem jen 4 partnery a se třemi jsem používala kondom. A že by zrovna ten jeden byl nakažený, by mě ani ve snu nenapadlo.

Uběhlo 14 dní a já si šla pro výsledky. Paní doktorka mě pozvala do ordinace a sdělila mi, že mám zvýšenou sedimentaci a alergii na prach. Usmála jsem se a zeptala se, jaké léky mi předepíše. Bohužel tohle nebyl konec mé diagnózy. Když mi oznámila, že jsem HIV pozitivní, myslela jsem, že je to vtip.

Nevěřícně jsem koukala, ale když jsem viděla její výraz,  propadla jsem v hysterický pláč. Sestřička mi podávala jeden kapesník za druhým a obě mi začaly vysvětlovat, že život s HIV nezamená jistou smrt. Že pokud se dodržují jistá hygienická pravidla a berou se dané léky, můj život se v zásadě nezmění.

Nenáviděla jsem sebe samu
Domu jsem šla jak opařená, nedokázala jsem tuto skutečnost přijmout, v hlavě se mi opakovala jedna a ta samá otázka, proč já? Jedna hloupá noc a všechno se změnilo, sny, plány a budoucnost, vše jakoby zmizelo. Hned se mi vybavil onen muž, se kterým jsem ten večer byla v baru a následně v hotelovém pokoji. Nic jsem o něm nevěděla, neměla žádný kontakt.

Napadlo mě, s kolika ženami ten člověk ještě bude spát a kolik jich může nakazit. Několik měsíců jsem se vyhýbala okolí, nikam jsem nechodila, jen seděla doma a brečela. Styděla jsem se to komukoliv říct. Moc kamarádek jsem kvůli cestování neměla a těm, co mi zbyly, jsem se svěřit nedokázala. Bála jsem se, že mě zavrhnou, že se mě budou štítit. Dělalo se mi zle ze sebe samé.

Nejhorší bylo pomyšlení na to, jak to řeknu rodičům. Už mě ubíjelo, jak se sama ničím. Rodiče mě celkem překvapili. Maminka se snažila neplakat a tatínek beze slova odešel. Po chvilce za mnou oba přišli s tím, že mám jejich plnou podporu, že to společně zvládneme.

Nedokážete si představit, jak se mi ulevilo, když jsem věděla, že tu se mnou jsou lidé, kteří mi ve všem budou pomáhat, byla jsem jim za to vděčná. Velice pomalu jsem se začínala učit s touto nemocí žít. Na internetu jsem si našla články, příběhy, informace o viru HIV. Byla jsem až překvapená, kolik lidí je na tom stejně jako já, jen se o této nemoci na veřejnosti stále moc nemluví.

Přítel mě naučil znovu žít
K lékaři musím chodit každé tři měsíce na kontrolu. Denně beru několik léků, bez kterých by se můj zdravotní stav dost zhoršil. Sama za sebe můžu říct, že žiju skoro stejně jako dřív. Jen na sebe musím dávat větší pozor. V případě, že mi vyjdou zhoršené krevní testy, nesmím chodit moc mezi lidi, moje imunita je dost oslabená a jakékoliv banální nastydnutí pro mě znamená dlouhou léčbu.

Na jedné z mých kontrol jsem se v čekárně seznámila se sympatickým klukem. Pozval mě na kávu a já zjistila, že když jsem s ním, dokážu myslet i na jiné věci. A tak jsme se vídali skoro každý den. O sobě jsem mu zatím nic neřekla. Když mělo dojít na sex, vymlouvala jsem se. Po třech měsících už toho měl Petr, tak se můj přítel jmenoval, plné zuby.

Začali jsme se hádat a já mu  nedokázala říct rozumný důvod, proč s ním nechci spát. Musela jsem s pravdou ven. Byla jsem si jistá, že ho svým přiznáním ztratím. Opak byl ale pravdou. Petr řekl, že za ty tři měsíce se do mě zamiloval natolik, že si nedokáže svůj život beze mě představit. A dokonce mi řekl, že v jeho okolí žije stejný pár jako my.

Jeho kamarád je též HIV pozitivní a žije se zdravou slečnou už dva roky. Jde jen o to, domluvit se na pravidlech společného soužití a dodržovat je. Byla jsem hodně překvapená a zároveň šťastná. Už jsem na svou nemoc koukala jinýma, jasnějšíma očima. S Petrem máme pár měsíců po svatbě a plánujeme si postavit náš vlastní vysněný dům. A já  si konečně začala užívat života i přes to, že jsem HIV pozitivní. 

Klára