“My jsme ještě živí, ale ve skutečnosti už nežijeme”

Bylo půl deváté, pracovní dopoledne už v plném proudu, když dorazil postarší pán, osmdesátník, k odstranění stehu z prstu. Řekl, že spěchá, že má už na devět něco dalšího domluveno. Viděl jsem, jak je nervózní, a řekl mu, aby si sedl, ale věděl jsem, že se na něj sotva kdo podívá dřív než za hodinu.  Díval se však pořád na hodinky, a já zrovna neměl pacienta,  tak jsem se rozhodl na jeho ránu podívat. Zjistil jsem, že je dobře zhojena, tak jsem si promluvil s jedním lékařem. Obstaral jsem si vše  potřebné k odstranění stehu a převázání  rány. Zatímco jsem byl  takto zaměstnán, zeptal jsem se jej, spěchá-li snad tolik kvůli další návštěvě u jiného lékaře.  Odvětil, že nikoliv, že potřebuje jít do sanatoria, aby posnídal se svou ženou. Tak jsem se zeptal na její zdraví. Řekl, že tam už nějakou dobu je a že má Alzheimera.  A jak jsme tak povídali, otázal jsem se, zda by ji vyvedlo z rovnováhy, kdyby přišel trochu později.  Opáčil, že jeho žena už dlouho neví, kdo je, a jeho. že už pět let  nepoznává. To  mne překvapilo a ptám se: A vy tam přesto docházíte každé ráno, i  když  ona neví, kdo jste? Usmál se, poklepal mi na ruku a pravil: Ona mne nepozná, ale já pořád vím, kdo je ona!

Musel jsem zadržet slzy, když odcházel. Na ruce jsem měl husí kůži a pomyslel jsem si: Tak takovou lásku bych chtěl v životě mít.  Opravdová láska  není tělesná ani romantická. Skutečná láska  spočívá v přijímání všeho, co je, bylo, bude a nebude. Nejšťastnější lidé nemusí zrovna mít  to nejlepší ze  všeho, oni si udělají to nejlepší z toho, co mají. V životě nejde o to, jak přežít bouři, nýbrž jak tančit v dešti. 

Všichni stárneme. Už zítra může dojít na vás. Užívejte si už nyní života naplno.

Má omezenou dobu platnosti.